Freeride.cz

Hlavní sekce

Report:
Surfing v zimě? V Kanadě? Si piš!

Freeride.cz » Water » Články » Surfing v zimě? V Kanadě? Si piš!

V Kanadě začíná zimní sezóna. Všichni, co kdy okusili kouzlo prašanu bedlivě sledují předpověď počasí. Lyžáky už s sebou pár týdnů vozí i do práce, co kdyby náhodou?! Ti šťastnější, už mají první sníh ozkoušen. My na tom nejsme jinak. Je středa odpoledne a já s Iñigem (ESP) sedíme v Tofinu (Vancouver Island, BC, Canada) v obýváku školy, pro kterou oba pracujeme a sledujeme předpověď.

Po pár vteřinách je rozhodnuto. Podmínky jsou konečně ideální. Na tohle jsme čekali celé léto. Voláme Sashovi (Siberia), aby se přidal, ale pocit studijní odpovědnosti u něj převážil, Tofino očividně bude mít prvotřídního osteopata. Toto rozhodnutí ze hry bohužel vyřadilo i Lenku (CZE), která přijela na návštěvu z Vancouveru, aby zde zahájila svoji sportovní kariéru.

Během několika desítek minut máme věci naskládané v autě, o kterém tušíme, že cestu nemusí zvládnout, a vyrážíme směr South Island. Téměř celou cestu prší. Je to jen malá daň, za život v nejsevernějším deštném pralese světa. Kolem půl dvanácté dorážíme do Victoria. Po šesti hodinách cesty jsme se rozhodli pro hostel.

Za $55/2 osoby jsme dostali postele v pánské ložnici. Už když jsme otevřeli dveře, jsme zjistili, že možná mělo smysl si připlatit $7 a dostat soukromý pokoj. Na celou místnost někdo zařezával jak dřevorubec, a co víc, tento jedinec měl postel hned vedle Iñiga. Ten si okamžitě došel pro špunty do uší, ale ani ty mu nepomohly, a tak si po pěti minutách v posteli sbalil peřinu, polštář a odešel spát na druhou stranu místnosti na podlahu.  Ráno moc svěže nevypadal.

Kolem půl osmé ranní jsme už seděli v autě a pokračovali směrem na severo-západ, abychom v devět přijeli k našemu cíli. Jordan River. Už když jsme se přehoupli přes horizont a viděli ústí řeky, nemohli jsme věřit vlastním očím. Ve vodě bylo kolem dvaceti lidí a surfovali knee-high vlnky, takhle tedy asi vypadá ,,10ft swell”. Oba jsme se na sebe smutně podívali, protože jsme dobře věděli, že tady nemáme šanci něco chytit. Iñigo je zapřísáhlý shortboardista, aktuálně brázdící vlny Pacifiku na 5’6'' Aftanas. A já se těšil, že konečně otestuji svou dřevěnou fishku (6’3’’x21''), kterou jsem si před pár týdny vyrobil na workshopu pod taktovkou Andyho z Lambrecht surfboards. Naštěstí jsme věděli, že dál na sever je další místo, které je více exponované.

Od zkušenějších kolegů z branže, kteří jsou na Vancouver Island doma, jsme byli upozorněni, abychom si dali pozor na ,,místňáky’ 'a jejich macho přístup. Legendy vypráví o vypuštěných pneumatikách, zavoskovaných oknech a dalších prima šprýmech. Proto jsme to vzali opatrně a na parkovišti si vybrali jedince, který si očividně užíval svačinovou přestávku mezi několikahodinovými dýchánky. Oproti ostatním vypadal téměř neškodně, ba dokonce přátelsky. Zahájili jsme neškodnou konverzaci frází typu: ,,Hey, how are the waves?!”, abychom se po chvíli dostali k tomu, jak to vypadá o pár desítek kilometrů na sever.

Protože jsme oba tušili, že tady bychom se akorát trápili a zároveň jsme věděli, že čím víc na sever pojedeme, tím bude pobřeží víc otevřené volnému oceánu, dlouho jsme neváhali, sedli do auta a pokračovali v jízdě.

Během cesty jsme uprostřed divočiny narazili na čtyři auta s prkny na střeše a několik lidí soukajících se do neoprenů. Iñigo přibrzdil a já se šel optat kudy dál (tato část ostrova je zatím naštěstí téměř nedotčena turismem, a tak nikdo nepotřebuje ukazatel na každých padesáti metrech a velká asfaltová parkoviště). Dozvěděli jsme se, že chlapci se chystají na půlhodinou procházku pralesem mimo stezky na tajný spot. Chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že se zeptám, zda se můžeme přidat, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Dostal jsem instrukce a pokračovali jsme dál po pobřeží. Po dalších dvaceti minutách jsme konečně odbočili z okresky na lesní cestu. Po dvou kilometrech jsme dorazili na malé parkoviště narvané k prasknutí. Našli jsme poslední volné místo. Pozdravili jsme pár místních vařících kávu a po pěšině jsme vyrazili k pobřeží.

Asi po pěti minutách se před námi otevřelo ústí řeky a kamenitá pláž táhnoucí se několik set metrů na obě strany. Hned vedle řeky byl rozdělaný oheň, okolo kterého se ohřívalo několik surfařů, kterým jsme pokynuli. Dlouho jsme nepřemýšleli, jen během několika vteřin jsme rozpoznali tři různé vrcholy. Všechno “point break” a každý úplně jiný. Bójky jsme ráno raději nekontrolovali, a tak jediné co jsme věděli, byla předpověď z předešlého dne hlásící 10ft swell, 15 vteřin periodu přímo ze západu.

Vstanula jediná otázka: ,,Kterej první?!”. Ve chvíli, kdy jsme se otáčeli směr parkoviště, se zpoza rohu vynořil muž kolem padesáti, s prknem v ruce, mířící k ohni. Opět jsme se dali do řeči. Dozvěděli jsme se, že tady jsou čtyři vrcholy ( zleva: First, Chickens, Second a Waterfalls). First se láme asi třista metrů od pobřeží, poměrně masivní A frame. Chickens je vlna přímo u konce stezky, láme se kousek od pláže a je nejmenší, my jsme si ji přejmenovali na ,,Kindergarden”. Second je asi dvěstě metrů napravo od delty a láme se asi 300-400m od pláže. Masivní A frame. Waterfalls je dalších několik set metrů na pravo. Při dosatečně velkém swellu je to jeden z mála barelů na Vancouver Island. Po optání nám bylo řečeno, že zde nejsou silné proudy a nic jiného čeho bychom se měli obávat.

Doběhli jsme zpět k autu, navlékly se do 5/4 neoprenů, nasadili botičky, rukavice, kapuce (vzduch: 6-8°C, voda 8-9°C). Prkno jsem zlehka přelíznul voskem a vyrazili jsme zpět k pobřeží. Nakonec Inigo rozhodl, že vyzkoušíme Second. Do vody jsme vlezli v ústí řeky a několik set metrů jsme pádlovali. Na lineupu bylo asi dvacet lidí. Sotva jsme dorazili, hodili jsme okolo pár ,,shaka”. Reakce byli smíšené. Řekl bych, čím starší, tím přívětivější.

Vlna měla v čele asi 6-8ft, což je pro mě vcelku dost. Společně s nerudnými místňáky a faktem, že jsem tady nikdy nebyl, to ve mě vyvolalo smíšené pocity. Raději jsem se držel stranou. A chytal jsem menší vlny, o které ostatní neměli zájem. Iñigo se prodral lineupem do čela a čekal na velký set. Po pár minutách čekání přišli první vlny, počkal jsem, až nikdo nebude mít zájem. Srovnal jsem se na prkně a začal pádlovat proti rostoucí vlně, musel jsem se dostat víc doleva, abych se přiblížil vrcholu vlny. Otočil jsem se čelem k pobřeží a začal nabírat rychlost. Vlna se začala lámat chvíli přede mnou, byl jsem v ideální pozici, přímo v kapse. Ještě párkrát jsem pořádně zabral a vlna se se mnou zvedla. Já si uvědomil, že jsem na hraně několikametrové vodní stěny, ženoucí se k pobřeží. Ruce jsem srovnal pod prsa, vzepřel se a během zlomku vteřiny jsem vymrštil pravou nohu kupředu a postavil se. Prsty jsem zabořil do prkna a zatočil vlevo, naneštěstí jsem si neuvědomil jak strmá vlna je a pod jakým úhlem se prkno i se mnou žene dolu. Přední noha ztratila grip a mě už nic nepomohlo. Náraz na vodní hladinu a vlna se mi přehnala přes hlavu. Náraz byl tak silný, že jsem měl chvíli pocit, že mám vyražený dech.

Během pár vteřin bylo po všem a já byl zpět na prkně a pádloval na lineup. Vlna mě zanesla blízko pobřeží a mě chvíli trvalo se vrátit, zároveň jsem musel pádlovat hodně vpravo, abych se vyhnul dalšímu setu.

Dalších pár levých bylo vydařených a já se rozhodl zkusit pravou. Oceán byl na ústupu a odliv začal zrychovat. Lineup zlehla prořídl. Přišel set a Iñigo počkal na třetí v řadě a svezl se. Pátá byla moje. Nabral jsem rychlost, pozice byla vcelku ideální a já si byl téměř jist, že se svezu, tedy až do chvíle kdy jsem byl na hraně, podíval se dolu a přímo pode mnou uviděl skálu velikosti jídelního stolu čouhající z vody. Okamžitě jsem začal pádlovat kontra. Stočil jsem se doprava a snažil se dostat z impaktní zóny. Jakmile se mi to podařilo, posadil jsem se na prkno a pořádně si oddechl, v tu chvíli ke mě akorát připádloval Iñigo s výrazem děsu, překvapení a pobavení ve tváři. Zeptal se mě, jestli jsem viděl, co bylo pode mnou. Dohromady jsme se nad tím pousmáli a při dalším surfování jsme se onomu místu snažili vyhnout.

Když jsme však zjistili, že odliv je poměrně extrémní a oněch skal okolo bylo víc, rozhodli jsme se po dvou hodinách ve vodě pro přestávku u ohně. Něco málo jsme pojedli a vyrazili zpět. Tentokrát na Chickens. Téměř všichni surfaři už byli pryč a nás zbylo ve vodě asi pět na Chickens a pár dalších na First peak.


 Tahle vlna byla úžasná. Naprosto na pohodu. Příjemná nesoutěžní atmosféra. A my s Iñigem chytali jednu za druhou. Dvakrát jsem však šel pro vlnu společně s dalším zakuklencem, oba jsme byli téměř na peaku. A tak jsem doufal, že on pojede vlevo a já vpravo. Ale ne, dvakrát za sebou zatočil vpravo. Samozřejmě jsem já byl za toho, kdo nedodržuje nepsaná pravidla. Pochopil jsem tedy, že je to jeden z lidí, co i kdyby měli narazit do zdi, pojedou vždy doprava. Proto jsem se rozhodl: buď čekat na vlastní, a nebo jej mít po pravé ruce, tak abych měl nalevo volno.

Po dalších dvou hodinách ve vodě, jsme den ukončili a vrátili se na parkoviště. Zde jsme potkali jednoho z longboardistů, který s námi surfoval Chickens. Starší muž s plnovousem, přišel za námi a žačal zjišťovat odkud jsme. Byl zvědavý, protože nás ve vodě slyšel mluvit portugalsky (Iñigo a já jsme oba žili určitou dobu v Brazílii, a tak je fajn trénovat). Konverzace se rozvinula a on se představil jako ,,Rivermouth Mike”. Řekl nám, že s ostatními jdou do místního hotelu na večeři, ať se přidáme.

My však nejdřív vyrazili shánět místo na přespání. Turistů tu ani přes hlavní sezónu moc není, natož pak během období dešťů. Všude zavřeno. Nakonec jsem Iñigovi řekl, ať přibrzdí a došel jsem se zeptat do domu, u kterého jsme zastavili.

Slovo dalo slovo a my se ubytovali v garáži, kde jsme si v kamnech rozdělili oheň a vyspali se na matraci, kterou Iñigo vozí místo zadních sedaček. Ještě než jsme šli spát, zajeli jsme do města do onoho hotelu na jídlo, kde jsme potkali Mika, se kterým jsme si asi hodinu povídali o místních spotech a o tom, jak na jedné z místních pláží přes dvacet let žil v malém přístřešku.

Po návratu do garáže jsme se od našeho hostitele dozvěděli o vlně, která je schována kousek od jeho domu.

Hned za rozbřesku jsme se tam vydali, abychom zjistili, jak to vypadá. Na pobřeží už stálo několik aut místních, kteří s termoskou v ruce sledovali vlny. Pokusili jsme se něco málo zjistit, ale atmosféra nebyla zrovna přívětivá, vlny byly vcelku malé, a tak jsme se rozhodli vrátit se na stejné místo, kde jsme surfovali včera.

 Tentokrát bylo parkoviště téměř prázdné. Slušně pršelo a nám chvíli trvalo se navléknout do neoprénů. Zatímco jsme se převlíkali, z pláže se vrátili dva surfaři a začali balit. ,,Hey, how was it?!” optali jsme se. ,,We won’t surf this. I’d like to stay alive!” dostalo se nám odpovědi.

Z Iñigem jsme se na sebe podívali a začali pochybovat, zda dneska vůbec vlezeme do vody. Nakonec jsme se rozhodli podívat se na vlastní oči. Na Second seděl jeden člověk, asi 500 metrů od pláže. Chickens okupovali dva lidi, ale během pěti minut co jsme je sledovali, nic nechytli. Vlny byli téměř dvojnásobné oproti předešlému dni. Po chvíli váhání jsme se rozhodli zkusit Second. Příliv vrcholil asi během hodiny, což nám dávalo dostatek času, než se vynoří skály.

Do vody jsme opět vlezli v ústí řeky a před sebou jsme měli několik set metrů pádlování. Přibližně na půl cesty se k nám přidali tři tuleni, ti jsou na Vancouver island doma a rádi se socializují a ukazují nám, jak že se vlastně ty vlny mají sjíždět. Tentokrát však bylo něco jinak. Kroužili kolem nás a každou chvíli se vynořili na jiné straně. Nakonec se rozhodli přiblížit zezadu. Vynořili se asi půl metru za mnou a začali cenit zuby. Rozhodně jsem se necítil příjemně, půlky se mi stáhli a já pádloval jak o život. Nebylo kam utéct, zpět na břeh bych se dostával slušnou chvíli. Nezbylo než věřit, že nám jen dávají najevo, že nejsme vítáni. Nakonec se tak i stalo a my se dostali až na lineup.

Tedy ne tak úplně, už když jsme se přibližovali, bylo slyšet ohromné hřmění a naproti nám přicházeli totální monstra. Všichni dobře víme, jak je to s měřením vln a jak téměř všichni rádi přeháníme. Tentokrát bych však dal ruku do ohně, že v čele měla vlna 10-12ft (v porovnání s vyfocenou vlnou byla cca 2,5x taková). Už jsem se zmínil, že se na velké vlny moc necítím. Zastavil jsem se na kraji impaktní zóny a zavolal na Iñiga. Jeho výraz děcka rozbalující dárky byl dostatečnou odpovědí. Snažil se mě přesvědčit, abych zkusil aspoň jednu, ale nepodařilo se mu to.

Po domluvě jsem se vrátil na Chickens a nechal jsem Iñiga v zádech rozbalovat dárky. Po cestě zpět jsem naštěstí nepotkal lachtany a na lineup to dopádloval vcelku a bez újmy na duševním zdraví.

Zde seděl chlapec s dívkou a povídali si. Stejně jako Second byli i Chickens o poznání větši a divočejší, ba co víc, kolem nás se ve vodě pohybovalo značné množství kmenů (cca 0.5m průměr, přes 4m dlouhé) nasátých z pobřeží díky velkému přílivu. Kolikrát si tedy člověk rozmyslel začít pádlovat, když se některý z kmenů začal nebezpečně přibližovat.

Za hodinu a půl se mi podařilo chytit dvě vlny, které stáli za řeč. Několikrát jsem byl vůbec rád, že jsem to zvládnul skrz přicházející set zpět na lineup aniž by mě to vypralo na pobřeží.

S Iñigem jsme byli domluveni, že se potkáme v 11:50am na pláži. To bylo poněkud obtížné, v zhledem k faktu, že nevlastním hodinky a slunce se od rána neukázalo. Snažil jsem se tedy sledovat pobřeží, abych postřehl Iñiga vylézat z vody. A to se mi podařilo.

Začal jsem se vracet k pobřeží. Napadlo mě napádlovat si dvě stě metrů vlevo a vylézt v deltě. Nakonec jsem to zavrhl a rozhodl se vzít to přímo k pobřeží za pomoci menších vln. To bylo nejhorší rozhodnutí dne. Okamžitě, co jsem se dostal do impaktní zóny, mě sebral ,,longshore current” a začal mě táhnout vpravo. Blížil jsem se k pláži, zatímco jsem si hlídal záda kvůli přicházejícím vlnám. Všimnul jsem si, že Iñigo stojí přímo na pláži. Smrt v očích a gestikuluje, jak o život. Chvíli jsem se snažil přijít na to, co se mi snaží sdělit, vždyť mám zatím všechno pod kontrolou. Pak jsem si ale všimnul dvou obřích klád převalujících se ve vodě hned vedle mě. To nebylo zrovna příjemné překvapení, ale v mých silách nebylo nic, co bych s tím mohl udělat.

V místech, kam mě proud zanesl, byla pláž pěkně strmá a u pobřeží se tvořil asi dvou metrový válec. Na to jsem byl zvyklý z Ria, a tak jsem si počkal na vrchu válce, až se vlna zlomí a vyplaví mě na zem. A tak se i stalo, byl jsem ale moc vzadu a dostal se jen na půl cesty. Vodu jsem měl po kolena, prkno v ruce a skrz kameny velikosti pěsti jsem se snažei běžet k pevnině. Iñigo byl asi tři metry ode mě a snažil se mě chytit. Marně. Voda mě nasála zpět a válec mě několik vteřin podržel u dna. Nahmatal jsem leash a snažil se ručkovat nahoru, nebo spíš táhnout prkno dolu. Po chvíli se mi podařilo dostat na hladinu. S prknem v podpaží jsem se opět umístil na hranu válce a čekal jsem. Tentokrát se podařilo. Vlna mě vyplivla téměř až nahoru. Prkno jsem hodil Iñigovi stojícímu asi metr a půl ode mě. Ten jej začal tahat nahoru a já po čtyřech běžel za ním.

Bylo po všem. Stáli jsme na suchu, navzájem jsme se poplácali po zádech a chvíli se kochali rozbouřeným oceánem. V mezidobí se mi Iñigo přiznal, že ani on si moc nezajezdil. Řekl mi, že jeho shortboard rozhodně není na vlny takové velikosti stavěný.

Během čtvrt hodiny jsme byli sbaleni a skrz hory jsme vyrazili směr Nanaimo. Zde jsem se s Iñigem rozloučil, popřál mu hezké svátky a vydal se trajektem do Vancouveru, kde shapuji první board pod značkou Explodiot surfboards (Instagram bude v provozu během několika týdnů). Na trajektu jsem otevřel rozečtenou knížku, kterou jsem dostal od českých přátel žijicích v Tofinu. Kniha se jmenuje The Cedar Surf a pojednává o historii surfingu v BC a na Vancouver Island. Musel jsem se zasmát, když jsem se dočetl o Rivermouth Mikovi. Zpětně jsem se dozvěděl, že je jednou z legend a pionýrů kanadského surfingu.

Text a foto: Lukáš Matějíček           

Autor článku:

Kategorie: Report
Vydáno: 17. 12. 2017 v 17.40

Hodnocení článku:

Pro hlasování o nejlepší fotku nebo video se musíš přihlásit nebo se zaregistrovat.

nejčtenější Články

Premiéra SURFR Movie se blíží! Máme pro vás nový teaser!
Premiéra SURFR Movie se blíží! Máme pro vás nový teaser!

Taky cejtíte ve vzduchu ten oceánský vánek? Něco se blíží do Prahy! 8. června pro vás chystáme velkolepou párty a…

Red Bull Feel The Wheel je tu zase!
Red Bull Feel The Wheel je tu zase!

Rok se s rokem sešel a další ročník oblíbené longboardové akce Red Bull Feel The Wheel se nezadržitelně blíží.…

Pořadatel Michal Maroši láká na Red Bull Feel The Wheel
Pořadatel Michal Maroši láká na Red Bull Feel The Wheel

Jak se blíží další ročník specifického, ale už tradičního závodu Red Bull Feel The Wheel, přichází čas…

Nejlépe hodnocené Články

Premiéra SURFR Movie se blíží! Máme pro vás nový teaser!
Premiéra SURFR Movie se blíží! Máme pro vás nový teaser!

Taky cejtíte ve vzduchu ten oceánský vánek? Něco se blíží do Prahy! 8. června pro vás chystáme velkolepou párty a…

Krav Maga Surf Camp 2018
Krav Maga Surf Camp 2018

Do redakce nám dorazilo info o blížícím se Krav Maga Surf Campu 2018, který se uskuteční 16.-23.6.2018 ve…

Red Bull Feel The Wheel je tu zase!
Red Bull Feel The Wheel je tu zase!

Rok se s rokem sešel a další ročník oblíbené longboardové akce Red Bull Feel The Wheel se nezadržitelně blíží.…